Existence českého státu se datuje od raného středověku. Ve 13. století se Čechy staly královstvím, které dosáhlo největšího významu ve 14. století za vlády krále českého a císaře římského Karla IV. Ten také v hlavním městě Praze založil roku 1348 univerzitu, která byla prvním vysokým učením na sever od Alp. Po roce 1620 se české země staly součástí rakouské, od r. 1867 rakousko-uherské monarchie.
Po jejím rozpadu v r. 1918 vzniklo z českých zemí a z území Uher obývaných jazykově příbuznými Slováky a Rusíny Československo. Ve 20. a 30. letech patřilo mezi deset nejvyspělejších států světa s výkonným průmyslem a vysokou vzdělaností. Po okupaci českých zemí Hitlerem v r. 1938 se Československo rozpadlo na protektorát Čechy a Morava a na Slovenský stát. K jeho obnovení došlo po ukončení války v r. 1945; jeho nejvýchodnější část Zakarpatská Ukrajina byla připojena k SSSR.
Události vedoucí k válce a válka sama zesílily levicovou orientaci značné části obyvatelstva. Znárodnění dolů, klíčového průmyslu, bank a pojišťoven z října 1945 se týkalo více než 60 % hospodářství. V parlamentních volbách r. 1946 zvítězila v českých zemích Komunistická strana, která v únoru 1948 vyvolala vládní krizi a chopila se moci. To vedlo ke změně režimu a přivedlo zemi do sféry sovětského vlivu. Následovala úplná etatizace hospodářství, které bylo do značné míry podřízeno potřebám sovětského bloku. Státní správa byla důsledně centralizována a de facto podřízena komunistické straně. Jedinou oficiální ideologií se stal marxismus-leninismus prostupující vedle dalších oblastí společenského života i veškerou školskou výukou. Liberalizace režimu koncem 60. let měla jen krátké trvání a po ní následovalo dvacetiletí relativní – byť deformované – hospodářské prosperity provázené ideologickým marasmem.
Koncem r. 1989 došlo k pádu režimu. Svobodné parlamentní volby v červnu 1990 potvrdily nastoupený směr demokratického vývoje. Dosud unitární stát byl federalizován a změnil svůj název na Českou a Slovenskou federativní republiku. Radikální a rychlý přechod od centrálně řízeného hospodářství k tržní ekonomice byl pro Slovensko méně únosný. Tento proces byl provázen krystalizací politických subjektů obou zemí, na Slovensku často spjatých s emancipačními národními snahami. Ve volbách v r. 1992 v každé z obou částí federace zvítězily strany s neslučitelnými programy, což vedlo k rozpadu československého státu a ke vzniku dvou samostatných států – České republiky a Slovenské republiky k 1. 1. 1993. Ústava České republiky byla schválena 16. 12. 1992.
Viktor, 8 let
Správa země byla relativně silně centralizovaná. Výkon centrální správy byl ve stanovených případech svěřen okresním úřadům, kterých bylo 78. Základními územními samosprávnými celky byly a jsou obce, které mají i některé přenesené působnosti správní. V r. 1997 byl zahájen proces decentralizace. V prosinci 1997 bylo ustaveno 14 vyšších územních samosprávných celků – krajů – s účinností od 1. 1. 2000. Jejich působnost započala dnem voleb do krajských zastupitelstev; v jednotlivých oblastech se realizovala postupně od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2003. Činnost okresních úřadů byla ukončena 31. 12. 2002 a jejich správní působnost byla převedena jednak na kraje, jednak na obce.
Porevoluční politický vývoj je charakterizován snahou o formální i faktické zapojení země do evropských struktur. V roce 1993 se Česká republika stala členem UNESCO a členem Rady Evropy. V roce 1995 se stala členem OECD. V dubnu 1998 schválil Parlament ČR vstup ČR do NATO. Dne 1. února 1995 vstoupila v platnost Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími, v lednu 1996 požádala ČR o přistoupení. V březnu 1998 byla zahájena jednání o podmínkách členství, která byla ukončena na summitu v Kodani v r. 2002. Smlouva o přistoupení byla podepsána 16. 4. 2003, v červnu 2003 byla ratifikována referendem (konalo se poprvé v historii ČR). Česká republika se stala členem Evropské unie 1. května 2004.